úterý, srpna 30, 2005

Rockující horolezci



Naše maloměsto každoročně trochu ožije koncem srpna. Koná se tady Mezinárodní festival horolezeckých filmů. Nejsem horolezec, natož filmař, takže můj zájem povětšinou nejvíc poutá doprovodný společenský program. O pohodu horolezců se pečuje zejména pomocí hudby. V minulosti jim bylo předloženo vše od vesnické diskotéky, přes zábavové kapely, písničkáře, country až po bigbít.

Letos se pořadatelé vyšvihli. V pátek zavítala do našeho města Doga, které dělali křoví Cruel, Rimortis a Baťa a& Kalábůf něžný beat. Vzal jsem nohy na ramena a opustil město. V sobotu se už situace jevila méně nebezpečně, takže jsem sebral odvahu a vyrazil na fotbalové hriště. Inside out jsem propásl. Vyhoukaná sowa (jak se ukázalo později) byla nejlepší kapelou večera. Dýchavičná Laura a její tygři jí bohužel konkurovat nemohla. Novější písně postrádají všechno, co se dalo u těch starších najít (melodie, tah na branku). Lenka Nová není jako zpěvačka moc výrazná a Karel Šůcha jako zpěvák nestačí vůbec. K tomu křečovitá snaha o show, kde černé brýle a bílé košile nahrazují nasazení kapely. Přesně takhle si představuju kapelu na rauty či firemní večírky. Noc končil Uširváč (Hudba Praha revival), který Lauru taky zastínil (a to si o revivalech nemyslím vůbec nic pěkného).

Příště si to chce položit pár otázek. Koho měla proboha přilákat heavy metalová strašidla nebo vypelichaná Doga?

neděle, srpna 28, 2005

Sešívaná bída



Protože SK Hradec Králové (jakože mančaft mýho srdce) v současný chvíli ubral plyn a pěkně v klidu kope druhou ligu, odkud je do pohárové Evropy trochu dál, neodolal jsem pokušení a ve středu 24. srpna vyrazil na Strahov. Pražská Slavia hostila v předkole Ligy mistrů Anderlecht Brusel. Mělo to být napínavý utkání, sešívanci totiž přivezli z Belgie nadějnej výsledek 1:2. Což o to, napětí nechybělo. Jen se brzy ukázalo, že největším napínákem bude to, kdy Brusel vsítí.

Potom co slávisti úspěšně rozebrali stadión, povedlo se jim totéž i s prvním mužstvem. Každý player, který měl nějaké zkušenosti, přes léto odešel. Tahounem kádru by měl být Gedeon, ten se ale onoho večera kromě jedný kloudný střely zmohl jenom na rozdávání nemožnejch přihrávek. Mančaftu nechybělo nadšení, ale proti rutinérům z Anderlechtu bohužel neměl šanci. Místo Ligy mistrů (kterou si kopne letos stejně nemožná Sparta) tak na Slavii zbyl jenom pohár UEFA. Doufejme, že Cork City pro ní nebude posledním soupeřem v letošním ročníku.

čtvrtek, srpna 25, 2005

Osb Trutnov Awards

Největší konzumátor
Golem (z loňského outsidera letošním překvapivým vítězem)

Sportovec víkendu
Sestra (za stylový trojpřemet s vloženým stojem na hlavě)

Transformátor víkendu
Páva (za překotné změny sexuální orientace)

Král absentérů
Pulec (titul se propůjčuje doživotně)

Největší svině
Kolektiv vykradačů stanů (za páteční organizovaný nájezd)

Nejlepší image
Spacák (odvážný turistický retrostyl 80. let)

Nápoj víkendu
Horský pes (nejlepší přítel člověka)

Duch festivalu
Paroubek (vyvoláván nespočetněkrát)

středa, srpna 24, 2005

Trutnov 2005



Už cesta do Trutnova má svoji poetiku. Hodina a půl v čugále musí nadchnout každého příznivce klidu, míru, pomalé jízdy a nepohodlí. Po příjezdu stavíme stany na strategickém místě nedaleko vstupu a vracíme se na obhlídku města. Navštěvujeme světoznámou pivnici Kotva, pochutnáváme si na zdejším Krakonošovi a spřádáme plány na dnešní den. Bohužel hned ten první plán nám nevychází, nestíháme shlédnout Kashmir 9:41. Čest zahájit nám festival tak má Majklův strýček. Od jejich návratu při oslavách 9 let Paláce Akropolis je vidím už po třetí. Jestli se k jejich syrové muzice něco nehodí, tak je to divadlo Petra Hoška při songu Úchylák. Tentokrát byla červenou barvou potřísněná Anička dokonce zbavena kalhotek, což vyvolalo velké turbulence pod pódiem, protože roztažené nohy přitahovaly diváctvo najednou víc než hudba. Pokud chtějí "Majkláči" vystupovat dál, mohli by začít uvažovat o nových skladbách. Jinak se stano parodií sebe sama.

Rychle se přesouváme na Club Stage, kde začíná první výsadek stříbrné raketky, andělští OTK. Jedou v úžasné formě a jejich textový obrat "voskuj, voskuj, voskuj" bereme za svůj a určujeme ho hymnou festivalu. Potenciál má velký, v budoucnu by mohl nahradit už vyčpělý výkřik "hobluj, hobluj". Na hlavním pódiu pak začali tradiční trutnovské programové přesuny. Jestli se nepletu, nedorazili Indy a Wich (zřejmě se jim nechtělo opouštět hradecký kemp s hiphopem) a vše dostalo předstih. Lovíme Moimira Papalescua & The Nihilists, surfaře na mocné mediální vlně. Celkem to ušlo, ale exaktické výkřiky schovávám na jindy. Po obhlídce areálu pokračujeme na malé scéně společně se Schodištěm. Mám pro ně celkem úchylku, ale po přestavbě ansámblu se mě zdáli nějací nedomrlí. Možné ale je, že jsem si to jenom úspěšně snažil namlouvat, Černý ptáci s úžasnou gradací na konci mi opět udělili křídla, i když se jedná o písničku v podstatě smutnou.

Cestu ze Schodiště si krátím kolem Pub Stage, tentokrát pod patronátem plzeňského moku Gambrinus. Zrovna hraje Vlasta Třešňák a jeho band. Je to moje první koncertní setkání s ním a celkem mě oslovuje. Hodně syrové a upřímné texty, věřím mu každé slovo. Jenom hudební složka se mi zdá ke konci hodně stereotypní. Kráčíme na ochoz kolem amfiteátru, na místo kde se houfuje naše partička. Končíme u baru, popíjíme sladké nízkokalorické kořalečky a k tomu všemu The Slackers jako kulisa. To už je asi jediná možnost, jak neustále rostoucí zástup ska kapel vnímat, moment překvapení v tomhle stylu muziky prostě chybí.

Převážnou část programu Club Stage obstarávají v pátek soubory patřící do katalogu brněnských Indies Records. Kromě různých lidovkářů a písničkářů se v něm najde ještě trochu místa i pro rockové alternativce. Mladý Budoár staré dámy má potřebnou šťávu, trošku mi možná vadí zajíkavý zpěv frontmanky. Jako oživení tak působí, když se k mikrofonu přimotá houslistka. Harcovníci Už jsme doma totálně v nové sestavě předvádějí solidní koncert. Viděl jsem od nich horší, ale i lepší (a vkrádá se mi pocit, že takových už se možná nikdy nedočkáme).

V týdnu před Trutnovem jsem prohrabal sbírku starých kazet, abych si nad alby Play Games a zejména All Boro Kings připomněl léta na gymplu strávená ve společnosti Dog Eat Dog. V poslední době jsem o nich neslyšel, takže jsem si říkal, že můžeme čekat nejspíš probírku starých hitů. Ta v podstatě přišla, ale hodně tomu chybělo. Kromě saxofonu hlavně energie a přesvědčivost. Vzpomínka byla smutná.

Noc se přehoupla do druhé poloviny a na soustředěný poslech už není sil. Chvíli pokukuju po jednom z nespočetných projektů Pavla Fajta (Autopilote), dávám si pekelně ostrou masovou směs, svíjím se na Club Stage v rytmu reggae (asi Urban Andrew & Reggae Orthodox) a při tónech ničím zajímavých punkýšů Sex Deviants odcházím sbírat energii na další den.

Oj vozu stánku s kávou kromě posezení nabízí i výhled na Club Stage, kde to po ránu rozjíždějí náhradníci Heebie-Jeebies. Ranní povinnosti mě odvolávají do toitoiky a soundtrack k procesu mi nabízí Totální nasazení. Následují Fru Fru. Nové písničky neztratily přesvědčivost starších, zároveň se mi zdají údernější. Hrají i song namířený proti katolickým misionářům. Po nich patří pódium katolickému faráři, který kdovíproč zpívá v rámci kázání píseň Tichá noc.

To je na delší dobu z malé scény vše, přesouváme se k dramaturgicky zajímavější klubovce. Rozjezd je rozpačitější. Locomotive dokázali naverbovat hodně kotelníků, mě se ale nezdá jejich vystupování. Koukat, jak na mě rádoby tvrďácký kytarista nastřelený ve sportovním úboru celou dobu ukazuje paroháče, fakt nemusím. Po pauze na oběd tak vše vylepšují Našrot. Na předposlední desce se nechali ovlivnit arabskou muzikou a vznikly z toho pecky jako Snowing In The Desert nebo Going To Shamballah. Frontman Hraboš by navíc mohl své mladší kolegy vyučovat v nasazení a přirozenosti.

Už loni mě tady zaujali indiepunkrockoví Newman. Pokročili v souhře a korálovsky řečeno, hrají neuvěřitelně šťavnatou a výživnou muziku, která by neměla uniknout vaší pozornosti. Bez cellisty, který zní pro dnešek pouze z mašinek, dorazili severomoravští Lu. Jejich snová muzika s originálním vysokým vokálem vás pohltí a vy si se zavřenýma očima můžete dopřát potřebný klídek ve festivalovém běsu. Cover od The Doors ukázal, jak se taková věc má dělat – tušíte, jaká píseň byla předlohou, ale zároveň posloucháte úplně nové dílo. Ještě trošku upravit proslovy mezi písněmi, kdy kytarista s basákem mluví přes sebe a vy nakonec nerozumíte nikomu, a i takový blbec náročný, jako jsem já, bude bez výhrad spokojen.

Ostří hoši z Anyway to ve stanu roztáčejí skoro stejně, jako na závěr letošního Free Dim Festu v Táboře. Ani u nich nechybí předělávka, opět tasí notně zrychlenou Sugar Kane od Sonic Youth. Tady zkousnu i ty paroháče. „To asi nebudou ty Esgmeq, je to ňáký měkký, loni to prej byla nejlepší parta na Trutnově“, zní mi za zády. V tu chvíli už ale chebští občané válcují publikum. Jak vidno, loňský dvojkoncert jim přináší další fans. Jen ta Bramboračka zase nebyla.

Rychle nakukujeme na Kurtizány z 25. avenue, jejichž zpěvák Simon přetéká láskou k místním lidem. Pak se obloukem vracíme na menší scénu, jsme zvědaví na Projekty Chiki Liki Tu-A. Týpci z téhle prešovské kapely hrají nejdříve dechovku, pak reggae a na závěr heavy metal. Bavíme se hlavně u hlášek jako (chabý pokus o slovenštinu): “Minulý týždeň sme skončili druzí na okresnom kole rockovej ligi v Prešove, zvukár nam to dojebal“. Vtipnost momentu podtrhuje spiťour s baťůžkem na zádech, snažící se po čtyřech nohou vylézt na malý břeh u pódia. Nakonec se mu to daří a jak oslepená noční můra naráží do plotu.

V přeplněném pivním stanu ještě dohrávají Plastic People of the Universe, ze zadních pozic si dáváme přídavkové Moc jsem si neužil, Magické noci a Kanárka. Undergroundová párty pokračuje s kapelou Echt!, která se pojetí undergroundu, tak jak je tady chápán, určitě vymyká. Nával pubrockových hitovek, úchylnej tanec, krása. Pak Radomil Uhlíř výtečně uvádí duo Brabenec & Karafiát („svou poezií se pánové pokusí transformovat energii ve spirituální kužel“) a atmosféra ve stanu temní. Až zbytečně skromný Brabenec recituje své básně s improvizovaným doprovodem Karafiáta a po celodenním zápřahu si tak člověk pěkně odpočine. Ke konci vystoupení se ale do stanu hrne omladina nažhavená na Vypsanou fixu a je po klidu. Rychle pryč.

V amfiteátru Seňor Coconut zrovna znásilňuje Smoke On The Water latinou, naštěstí brzy vyklízí pole a přichází božský Tony a Garage. Trutnov na ně musí působit blahodárně, protože dokážou předvést naprosto průserové koncerty, ale tady se jim to vždy vyhlo. Jen nechápu přítomnost perkusionisty na pódiu. Pak potkáváme božského Karla z Jičína a večer u nápojového stanu získává úplně jiné obrátky. Pak ještě chvíli Maradona Jazz a v šest ráno rychle do stanu chrápat.

Bylo potřeba trochu si pospat, takže se rozjíždíme společně s Do řady! Po nich nastupují Brainless Wankers a je to zase tady – trumpety. Takže rychle pryč. Mizíme do tábora Hare Krišna, kde se prodává jídlo a víra. Timudej, podle programu crazy parta s úchylným humorem a chutí míchat kdejaký styl. Asi jsem suchar, nevím. Říkanky o vagínách a barová muzika mě neberou. Krev se mi rozproudí až v malém stanu, kde úřadují Phantoms On Fire. Nic originálního či světoborného ale aspoň to má koule. Kráčím zpět na velkou scénu, už podruhé na festivalu vystupuje Chiki Liki Tu-A, tentokrát ze svým standardním repertoárem. Včera jsem se pobavil mnohem víc, dnes navíc chybí pozounista a zvuk je tak mnohem chudší. Že by se chudák ztratil ve festivalových kuloárech?

Dvě basy, kytara, bicí. Gnu, motor stříbrný rakety. Tady je zbytečný opakovat slova chvály. Musím se jen přidat už k dříve slyšenému: mělo by se začít mluvit o nové desce. Tečka. Tancem s obručemi zahajují aktivisti Blackfire. Muzika se bohužel trochu ztrácí v proudu slov, příště víc hrát a míň mluvit. A taky vybrat si lepší překladatelku, tahle angličtinu převáděla do nějakého nesrozumitelného chorukoru. V poslední době je cítit „rozruch“ kolem Miou-Miou, takže nezbývá než se přesvědčit na vlastní uši. Příjemná kytarovka, která na mě ale nejen kvůli používané francouzštině působí hodně salónně a akademicky. Tahle kapela se seznámila určitě v kavárně nebo ve studovně.

Před profláklým Švihadlem dáváme přednost kapele s podivným názvem Zajíc Company. Program o ní mlčí, co když půjde o utajenou perlu? Ještě než spustí, tak je nám jasný, že Zajícem z názvu musí být kytarista s vyzývavým předkusem. Tím se ale zajímavé vyčerpalo, dál jen muzika s várkou syntetických příkras a Zajíc se mění v gymnastu, hrajou mašinky. Jedna z kapel, kterou mám hodně rád a přesto ji vidím teprve podruhý v životě – Landmine Spring. Přestup k profesionálním promotérům kolem nich odstartoval mediální tanečky, nechybí řeči o objevech roku. I před poloprázdným stanem se můžou roztrhat, paráda.

Návštěvníci se nakupili na The Wailers, tak se taky musím mrknout. Po šestijediné písničce ale končím a jdu se s kumpány potulovat k menším pódiím. Rastaman ze mě nebude. V Gambrinus stanu zase kraluje Radomil Uhlíř, už si vybudoval jádro skalních příznivců, které pravidelně dochází na jeho moderátorské výstupy mezi kapelami. Sledujeme, jak se chystají In Memory a Bluesberry, přecházíme na Kultur Shock, ale balkánských melodií mám hlavu plnou ještě z letních cest. Vše se chýlí ke konci, Tam Tam Batucada rozjíždí karneval. Poslední slovo patří stejně jako v loňském roce Třem čutorám. Zase hrají cover od Blackfire a po svém usmiřují bělochy a rudochy. No a pak už jen velkovýroba gagů, z převážné většiny bohužel nepublikovatelných.

Další Trutnov za náma.

čtvrtek, srpna 18, 2005

Trutnov 1999 - 2004

Následující víkend bude trutnovské Bojiště zase obložené hordou lidí – v pátek začíná už kdovíkolikátý ročník Open Air Music Festivalu. Festivalu, který stojí za návštěvu.

Kořeny akce sahají před rok 1989. Tehdy byl ale první ročník rozehnán, státní moc nebyla pořadatelům nakloněna. To, že komunisti otrávili Martinu Věchetovi život více než je zdrávo, je zřejmé už když otevřete programovou brožurku. Každoročně si můžete prečíst tutéž stať o počátcích festivalu. V posledních letech se objevuje seznam pánů z trutnovské Stb, je vysvětlováno, proč si určití umělci na festivalu nevrznou (třeba Jim Čert), je popisována činnost Charty 77. Potud vše OK, zvlášť když si uvědomím, že většině návštěvníků je tohle všechno tam v oněch místech, kde záda ztrácí slušné jméno. Horší je, že pořadatelé nejsou ve svém „rejžkovském“ boji důslední. Na akci už tak hrál třeba mistr Hejma se svým Žlutým psem, či mnoho dalších týpků, kteří minulým režimem rozhodně neprobruslili bez ztráty kytičky. Ale dost o tom, na Trutnov se jede hlavně za muzikou.

Poprvé jsem akci navštívil v roce 1999. Rok předtím se konala neduživá náhražka z dílny jiných pořadatelů, v roce 1997 spadalo rozhodování o mém volném čase ještě do kompetence rodičovstva. Bohužel po letní seanci, kde kromě mých kumpánů hráli hlavní roli peprmintový likér (nemůžu vidět dodnes), fernet, pivo a policajti, jsem nebyl vypuštěn. Zprávy o příjezdu Faith No More jsem tak sledoval jenom z gauče.

Mike Patton a spol. možná taky byla jediná zahraniční kapela, která opravdu něco znamenala a stihla navštívit Trutnov v době, kdy ještě nebyla stínem sebe sama (co jsem teda zaslechnul). V dalších letech to bylo s „headlinery“ složitější. Šlo o průsery (Suicidal Tendencies), sem tam bylo vidět nadějné záblesky (přestárlí Motörhead, přestavěná Sepultura). Hlavně účast zahraničních metálistů (ještě třeba Fear Factory, Groinchurn, Moonspell) je celkem překvapující, domácí nazlobení klučíci se na trutnovských pódiích vyskytují zřídka, spíš dokonce vůbec.

Spoza hranic proniknul na Trutnov ještě houf kapel, které se můžou nastrkat do podivné škatule „world music“. Musím se přiznat, že ze souborů v turbanech, pončech či hábitech, tlučících na divnobubny a brnkajících na niněry se strunou z ovčí vlny, moc radosti nemám. Zvlášť jejich letošní invaze vypadá nebezpečně, dokonce se vrací strašidelní The Dhol Foundation. No a abych si vyřídil účty se všema, které bych už víckrát vidět nemusel a vlastně ani nechtěl, vybírám jednoho zástupce, soubor ze všech nejbídnější: už proboha nikdy Šum svistu!

Teď přichází chvála. Loni jsem víc času strávil před menší Club Stage, která se stala zdatným konkurentem hlavního pódia. Celkem svěží dramaturgie, obzvlášť v porovnání s dalšími obřími fesťáky. Zároveň se tady můžou představit kapelky, pro které je hlavní pódium přeci jen velkým a zbytečným soustem (loni si třeba Esgmeq vyzkoušeli obě scény a ta menší jim slušela víc). Prostě rovnice klubová kapela = „klubové“ pódium funguje, zdá se, dobře. Menší pódia poskytují azyl i kapelám, které by na jiném festivalu působily jako hudba z Marsu. Máničkovský underground Umělé hmoty nebo Hever a Vazelína Bandu dnes už hodně vyšeptal, ale jako vzpomínka nemůže nikomu uškodit (pokud teda vystoupení neasistuje František „Čuňas“ Stárek a nepřispěje vysvětlujícím politickým projevem).

Trošku omletě už působí řeči o „duchu“ trutnovského festivalu. Nedá se svítit, musím se taky přidat. Atmosféra tady je prostě příjemná, v porovnání s dalšími většími fesťáky tady asi musí něco lítat ve vzduchu. Tak čau zítra!

pondělí, srpna 08, 2005

Bohemka žije



Cestou z Točníku jsme se po zastávce v berounském pivovaru Medvěd rozhodli navštívit první zápas znovuobnovených Bohemians Praha v ČFL. Obrovská návštěva (přes 7000 diváků) byla dechberoucí. Co by za takovou podporu dala většina prvoligových mančaftů? Otázkou je, jak dlouho fanoušci v Ďolíčku vydrží docházet v takovém počtu. Jak už to tak bývá, zápas navštívilo i zopár "celebrit", mezi nima i Jirka "Obušek" Paroubek. Doufejme, že se nenakazil žloutenkou či AIDS od nějakého nebezpečného fanouška s anarchistickými sklony. Kdo by nás pak proboha vedl k lepším zítřkům?

Šlo ale hlavně o fotbal. Bohemka stavěla team na poslední chvíli, takže se asi nedaly čekat zázraky. Nasazením dokázala mlaďákům ze Slavie B konkurovat. Kvalita ale byla na straně sešívek, což se projevilo i na výsledku (0:1). Na postup to letos asi nebude, snad nebudou Klokani kopat o záchranu.

neděle, srpna 07, 2005

Točník dobyt



Největší pohoda? Když se vám 7 z 10 nejlepších domácích kapel sjede na jedno místo. Pak nezbývá než nasednout na vlak a vyrazit světlu vstříc...

My nasedáme už ráno, protože od Točníku nás dělí celkem vysokej počet kilometrů. Po 6 hodinkách jízdy vyskakujeme v Praskolesech a necháváme se strhnout dezorientovaným davem, kterej evidentně míří na stejnou akci. To, že vybraná cesta není určitě nejsprávnější, se potvrzuje ve chvíli, kdy stojíme na kraji dálnice a hrad vidíme před sebou na obzoru. Pácháme přestupek, překonáváme asfaltovou překážku a pokračujeme dál. V Žebráku se necháváme pohostit v místní restauračce. Kromě jinýho přesvědčujeme šenkýře, že určitě nejdem na koncert Divokýho Billa, kterej zrovna dneska straší ve vedlejší vesnici, ale FAKT na Točník. Šéf má po ruce program ("Dneska na Točníku nic není"), ale my víme svoje.

Jako zkušený turisti zabloudíme ještě jednou, přesto dorážíme včas. Starej mlejn je pro letošek nahrazen ještě starším hradem a na první pohled je vidět, že prostředí je to důstojný. U ohromný hradní zdi pódium rozměru "tak akorát" ze dřeva a s rákosovou střechou, žádná hliníková náhražka nebo experiment z lešenářskejch trubek. Finišujou přípravný práce a mejdan může začít...

Po měsíci koncertní abstinence (když si dovolím nezapočítat pochybnou kapelu z rumunskýho plážovýho baru) bych asi sežral cokoliv. Jako první jsou hladovýmu davu předhozený Děti deště. Ostrý, hrubý soustružníci, který musej mít plechový skříňky v šatně svý fabriky polepený plakátama Ministry nebo Black Sabbath. Rozjezd jak víno. Jako druhý přicházej Esgmeq, kapela, která tyhle apokalyptický večírky většinou zakončuje. Za nasazení body k dobru, za podivně zrychlenou verzi 3 generací nějaký ty desetinky dolů.

Začátek Wollongong slyším přes zeď, nechal jsem se pohltit frontou na pivo. Jestli jsem nějakou kapelu v poslední době slyšel fakt hodněkrát, tak to byla právě tahle. A můžu ji slyšet zas a zas a to i v zakonzervovaný podobě - Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism je prostě majstrštyk. Pro slavnostní chvíli pánové secvičili i Highway To Hell. Nebudu nic tajit - byl jsem překvapenej fakt hodně. Pro změnu z fronty na kořalku mě vytahujou Gnu. Set postavenej teď už z valný většiny na novejch věcech. Dobrejch novejch věcech. Výbornejch. Předloňskej koncert v Byšicích budiž zapomenut, loňská neúčast tamtéž budiž odpuštěna.

Jistý zklidnění přináší Ememvoodoopöká. Taky nový věci a mezi nima jedna velká perla: Akélá. Vlezlá, ale dokonalá. Přestavba pódia a Lyssa. Novou deskou nabuzená jak Diego tím nejlepším koksem. Může to bejt způsobený mou náladou povznesenou alkoholem, ale tahle kapela je pro mě dneska nejlepší. Všechnu tu krásu završujou OTK, po delší době zase s trubkou. Natrvalo nebo výjimečně?

Teď už jen boj o nejlepší místa v konírně. Ráno se ukazuje, že tenhle zápas nečekaně vyhráli Pulec, Ambro, Chuzna, Fiškus a Hanz, který strávili noc v předhradí v chlívu s kozlem.

Na závěr se sluší poděkovat za výbornou slezinu a vysmeknout poklonu. Kolikrát jste navštívili akci, kde by vám kapely kromě hraní prodávaly lístky, točily pivo nebo grilovaly jídlo? Všechna čest

čtvrtek, srpna 04, 2005

Turecký žebříčky

Takže Turecko je za náma. Kromě jinýho zajímavýho jsme zažili i tak velký vedro (45°C ve stínu), že jsme mohli pár dní jenom sedět v úkrytu a plkat o volovinách a přemejšlet o blbinách. Tak vzniknul žebříček deseti nejdůležitějších alb našeho života. Tady vám předkládám Jackyho a můj. Chtělo by to patřičnej komentář, aby si někdo nemyslel, že jsme úchylové... Je zajímavý přiznat si, co jste ve čtrnácti proháněli kazaťákem nebo točili na gramci po otcovi a byli jste na to patřičně hrdý a řekli si: "Jo, to je VONO, to budu poslouchat do konce života." Teď se za můžete jen blbě usmívat, ale ta deska prostě byla DŮLEŽITÁ. Nuže:

JACKY
1. TUBLATANKA - Žeravé znamenie osudu
2. AEROSMITH - Get A Grip
3. FAITH NO MORE - Angel Dust
4. MINISTRY - Psalm 69
5. SOUNDGARDEN - Superunknown
6. KILLING JOKE - Laugh? I Nearly Bought One
7. ZNC - Ukolébavky pro nevhodné loutky
8. DÉMOPHOBIA - Plzeňské písně a jiné plísně
9. MPLP - Sám na cestách
10. NINE INCH NAILS

OSB
1. THE OFFSPRING - Smash
2. ZZ TOP - Greatest Hits
3. SOUNDGARDEN - Badmotorfinger
4. GNU - Srdce v kusech zvuku
5. DEEP PURPLE - Smoke On The Water (The Best Of)
6. ELEISON - Heart & Mixture
7. SHALOM - Shalom
8. PRAŽSKÝ VÝBĚR - "Straka v hrsti"
9. various - 20 Years Of Dischord
10. MODEST MOUSE - The Moon & Antarctica