Čtverec ještě

Dolní Poustevna je městečko v nejsevernějších Čechách. Lisuje se tady pěnovej polystyren a veškerý služby jsou přizpůsobený Němcům - děvky, chlast a trpaslíci. Jednou za rok pročistí vzduch hudební festival. Nese jméno podle výletiště a střelnice v nádherným lesním prostředí kousek nad městem. Čtverec.

Letos (4.-5.8.) jsme tady byli podruhý, první návštěva byla předloni. Kromě příjemnýho prostředí nás sem nalákala dramaturgie, která se docela liší od dalších festivalů. Za každou cenu nesází na provařený jména a je hodně pestrá.

Letos už se hrálo na dvou pódiích. To menší na návěsu kamionu těsně přiléhalo k venkovní části restaurace, takže i celej prostor pro diváky byl pod střechou. To se ukázalo jako výhoda, protože skoro celou sobotu pršelo. Nevýhodou bylo hodně tragický ozvučení, který z několika koncertů udělalo zvukovej guláš - Děti deště za všechny. Při koncertu Těch syčáků vypadnul dokonce proud úplně a na dlouho. Z počátečního problému se ale vyklubala neuvěřitelná akce. Váša a jeho kumpáni si vystačili pouze se svýma hlasama a z pódia lítaly perly, od hříčky Lokomotivám se motají kola až po skladbu od The Who. Na "Návěs stage" stáli rozhodně za pozornost noiserockoví TYK u mikrofonu s Jobem (ex-L´Point), hodně čerpající třeba ze Sonic Youth. Mrazivou atmosféru jejich setu "doladili" ještě kluci z nedalekýho ústavu se svýma tanečníma kreacema. Pražáci nahradili původně avizovaný Poláky Instytut, kteří nemohli dorazit. Inu dovolená u moře je dovolená u moře. Povedla se i Labasheeda, syrově upřímná kytarovka. Návěs málem uvedli do pohybu Dr. Fleischman, taková to byla jízda. Popisky u kapel málokdy sedí, ale tady bych ona dvě slova - jazz core - dvakrát podtrhnul a bez rozpaků podepsal. Tečku na návěsu pak udělali rock´n´rolloví Flaming Cocks, ale pro výkon zvukaře a únavu (konec se protáhl před pátou raní) jsem odešel chrápat. Mezi tím návěs okupovala ještě kupa dalších, ale ne všem jsem věnoval tolik pozornosti, protože jsem je poslední dobou viděl několikrát (třeba Selfbrush) nebo jsem nevydržel víc jak 2 songy (Xavier Baumaxa). Speciální zmínku si zaslouží ještě Lidoví léčitelé. Podomácku vyrobené škopky s šíleným bubeníkem a zkušební hit Návštěva, to bylo to nejveselejší na celý akci.

Větší pódium, světácky jinak Freemusic stage, nabídlo:
a) starší prověřený tutovky jako Už jsme doba, Echt! či Garage, u posledních dvou jmenovaných navíc s absencí a nucenými zásahy do repertoáru (doma zůstali pánové Schilla a Macháček)
b) neskutečnej opruz v podobě Hypnotix, kteří donekonečna přidávali, i když jim tleskaly asi jedny ruce
c) příjemné Swordfishtrombones, které ale sráží do kolen salónní vystupování a zlá angličtina
d) energické FruFru s líbezným zvukem Bartošova steel drumu
e) drážďanské The Roosters!, kteří měli být odpovědí na The Hives, ale zoufale jim chyběly melodie (aspoň, že bylo nasazení)
f) a řádku dalších souborů, vždy uvedených dvojicí pošahaných moderátorů.

Ortel? Přátelská akce v příjemným prostředí, která nemá přehnané ambice ale o to fajnověji působí. Příští rok asi zase na viděnou!

Fotka je vypůjčená z webu maudCAFFE.net, kde najdete i další obrázky.

3 šestky a 7 jedniček

Věnováno Pulcovi, který ten večer roztáčel kola českýho kapitalismu na brigádě v mamutí sodovkárně. Až se napijete Tomy Natury, věnujte mu tichou vzpomínku. Bernard by mu určitě chutnal a i ty kapely by se mu líbily.

Výlet na Točník nezačal slavně. Jako vyplašený zajíci jsme vyskočili z vlaku o stanici dřív, v jakémsi Stašově. Naštěstí jsme v liduprázdné vsi narazili na ceduli "Žebrák 4 km". Po letmém výpočtu, kde jsme zohlednili hlavně kvalitu domácího silničního značení, jsme usoudili, že to nebude víc jak 10 km a vyrazili jsme na pochod. Za obzorem za chvíli stará dobrá Chlustina a za mostkem přes dálnici Žebrák. Nakonec jsme si to protáhli tak o pouhopouhý kilák a jako bonus jsme poznali další z koutů našeho malebného venkova.

Po nezbytném občerstvení v zřejmě nové pivnici U žebráka a kafi v kiosku u místního všesportovního stadionu stoupáme na hrad. V lese přečkáváme poslední dešťovou přeháňku toho dne, loňská ruská zima se tentokrát naštěstí neopakuje. U vchodu fasujeme razítko (krásná blbost), samolepku a notičky. Show může začít.

Kačkala. Řeklo by se přesnej protipól toho, co provozuje Hilary Binder v Sabot. Tam bicí a basa, žádnej zpěv, tady 4 hlasy a žádnej inštrument. Přesto to má hodně společnýho - oboje je svojský a upřímný. Stylizace do cowgirls u Kačkaly nemaskuje nějakou bezradnost nebo nemohoucnost, ale naopak. Ukazuje, že holky jsou si svým výtvorem tak jistý, že můžou přidat i tuhle ironockou rovinu. Rozhodně to byl zajímavej koncert, určitě se ještě někdy zajdu mrknout. S A Spoon Called Phranc přišly na pódium kytary a bicí z automatu s občasným záskokem ex-bubeníka L'Point (což jsem se dozvěděl tady). Musím přiznat, že takhle s odstupem pár dní ve mě zůstal jen neurčitej pocit a vzpomínky na celkem příjemný songy. Nic víc, nic míň.

Dámská jízda skončila a na pódium se přihnali Fetch! Možná budu jen opakovat to, co říkají jiní, ale koncert od koncertu se mně líbí víc a víc. Když jsem je kdysi slyšel v Rock Café, málem jsem to nevydržel do konce a zmizel společně s nesmlouvavým kritikem Ambrem ("To je mrdka ty vole"). Tentokrát jsem to už vydržel hodně rád. A navíc, ani nevím proč, fandím muzikantům, který držej svůj nástroj opačně. Po třech kapelách přišel čas na občerstvení, dal jsem si kuřecí plátek a ještě na začátku koncertu Balaclavy jsem si trošku hříšně olizoval prsty. Tady tleskám kolektivu dramaturgů, zařadit Balaclavu doprostřed startovního pole bylo prozíravý. Agresivní hc sypačky řádně rozčísly atmosféru. Banán je tahounem k pohledání a moment, kdy se zjevil na zdi proti pódiu, byl magickej. Bohužel jsem neskousnul některý jeho politický moudra, ale to by bylo na delší povídání.

A pak zlatej triumvirát. Nový album Anyway mě moc nesebralo, ale naživo je to jiný kafe (ještě lepší než to v hospodě u stadionu). Medvídek má spíš víc nadání k frontmanství než ke zpěvu, ale funguje to! Vas Szuszanne jsem si pochvaloval už po Free Dimu a teď nemůžu jinak. Přidal se k tomu ještě čitelnější zvuk, takže každá šleha bolela jinak. Na závěr trochu "matematiky". Přesně takovýhle pocity někdo může mít při poslechu Deverovy chyby. Pánové začali novejma kouskama a reakce lidí byly trochu chladnější, přestože nový skladby jsou esencí toho nejlepšího z Deverovky. Pak ale přišly na řadu záseky Francie - Švýcarsko 2:0, Tvý tělo koleje nebo Spěje a lidi zobali Táborákům z ruky. Kruh se uzavřel při Jeď na Miláno! s výpomocí Kačkaly. Krása, krása, krása.

Zaslouženej spánek v konírně byl přerušovanej výkřikama pivních skautů, ale komu by to vadilo. Snad se na Točníku uvidíme i příští rok.

Masy l'udu v Trenčíně

Několik let jsme na začátku léta jezdili do Brodu. To, co vám vyhovuje, když máte v kapse čerstvě občanku, vás časem může omrzet. Letos nešlo jinak, než na dramaturgickou bezradnost RfP reagovat neúčastí (i když 20 000 lidí, kteří přispěli k rekordní účasti, si myslelo evidentně opak). Náhrada byla jasná - festival Pohoda v Trenčíně.

Akce, kterou vymyslel a dodnes táhne Michal Kaščák, je žánrově neskutečně rozkročená. Vybere si snad každý, takže heslo "udělej si svůj festival" by se hodilo právě tady. Můžete se 2 dny topit ve world music, stejně tak si můžete vydunět palici v tanečních stanech. Já osobně jsem si to rozdělil do dvou částí. Užít si "moje" kapely a ve zbylém čase okukovat koncerty, na který bych, pokud by byly samostatně, stěží kdy zabloudil.

Proč to nepřiznat, přijeli jsme hlavně kvůli Pixies. Časy, kdy dobývali vrcholy indie hitparád jsem sice zažil, ale moje zájmy byly v tu dobu úplně jiný. Jejich návrat jsem proto přivítal, vidět je živě byla velká výzva. Čtyřka zfotrovatělých (nevím, jestli tohle slovo má nějakej ekvivalent v ženským rodě) Američanů vylezla na pódium a bez proslovů začíná hrát. Kim Deal v kostýmku a s krátkým sestřihem vypadá jako učitelka z katolický školy, jen kdyby během koncertu neodpalovala jednu za druhou. Při koncertě vyniká, že Pixies měli obrovský množství silnýho materiálu a jejich koncert tak není čekáním na jeden hit. Přesto musím uznat, že když přišel dvojblok songů Monkey Gone To Heaven a Debaser, neznalo nadšení davu (i moje) mezí. A co teprve závěr. Kapela odchází, nechává se vytleskat, Frank Black bere do rukou akustickou kytaru a vy víte, že to přijde - v "přídavku" zazní i Where Is My Mind. Před koncertem se ve mně mísily obavy a velký očekávání. Po něm jsem byl nadšenej. Teď už bych "Skřítkům" jen přál, aby buď začali skládat nový věci nebo se odebrali na věčnost.

Velikost festivalu se transformovala do jednoho problému. V klidu jsem si chtěl vychutnat The (International) Noise Conspiracy, stejně tak jako Bez ladu a skladu a Živé kvety. Jejich koncerty se ale bohužel částečně kryly, prostě smůla. Začínám na angažovaných Švédech. Z alb mě nijak moc neberou, ale naživo to bude asi jiná, říkal jsem si. Vydržel jsem 3 songy, pak jsem dostal nutkání vyrazit dál. Venca, kterej vydržel až do konce, potom hlásil, že to byla chyba. Seveřani se rozjeli a libůstkou prý bylo závěrečné proklínání kapitalismu. To už jsem ale poslouchal Bez ladu a skladu. Na domácí kapelu v čele s hlavním pořadatelem se seběhlo snad nejvíc lidí. Bohužel Kaščák působil na první pohled trochu unaveně, což jsem si nějak blbě vsugeroval a pak to odvádělo moji pozornost od koncertu. Zazněly záseky jako Mäkkýše nebo Píšte všetci modrým perom a schylovalo se ke křtu DVD mapujícího celou dráhu týhle vyjímečný kapely. Bohužel pódium se začalo zaplňovat desítkama hostů pro děkovačku, což mi dalo signál k tomu, abych se začal sunout davem k další scéně. Rozhodnul jsem se, že další koncert si užiju celej. Živé kvety si údajně vyvzdorovaly vystoupení na scéně ve stanu. Atmosféra tady byla víceméně klubová, což atmosféře koncertu jen přidalo. Bratislaváci hrajou v podstatě prachobyčejnej bigbít, jenže jenže jenže - má to neskutečnou sílu a hlavně přesvědčivost. Desítky kapel se snažej bejt autentický a syrový, ale většinou zůstává u pokusů. Ze ŽK tohle všechno prýští.

Tohle byla základní čtyřka. Pak samozřejmě mraky dalších, pro mě známých méně, více a nebo i vůbec. Potěšili The Frames, nenucená kytarovka, ideální na dojezd po Pixies. Překvapili mě Gogol Bordello hrající halekačky s punkovým gruntem nebo electroclashové trio Chicks On Speed, o kterém tak poeticky referoval sobotní deník Sme ("Vyspídované bábenky"). Zajímavým úkazem byl Danko Jones, šéf stejnojmenný kapely. Přestřelená image rokera - tvrďáka plná póz, slepecká páska přes oko, neskutečně trapný kecy mezi písněma. Muzika ale docela odsejpala, Motörhead nebo Doomriders by se stydět nemuseli. Z domácích zklamali Hex s křečovitou hrou na kytarovou pohodu nebo Zóna A s neskutečně slabým zvukem, což připisuju neumětelství kytaristů poštelovat aparáty. Zkusil jsem i Bratry Orffy, ale jejich intelektuálský písničkaření a vyvolávání snových nálad, který ne a ne přijít, mě nechytlo. Ostatní kapely / projekty / individua jsem okouknul jenom zběžně, takže žádný převratný závěry dělat nebudu (Marián Varga, Gipsy, Cathead, Karpatské chrbáty, Ohm Square, ...).

Pokud srovnám Pohodu (ten název je opravdu divnej) a větší festivaly, který jsem měl tu čest navštívit v Česku, vedou Trenčíňáci v organizační preciznosti a servisu pro diváky. Zároveň zajímavá dramaturgie, kde se dá slyšet hodně novýho (i s tím rizikem, že polovinu prostě nestihnete a velká část koncertů vás neosloví, protože posloucháte úplně něco jinýho), dělá z Pohody akci, která od teď bude v mým hledáčku.

Summer Summary I.

Mladý & starý
Zkouškový mě trošku vyřadilo z běžnýho provozu, takže červen byl na koncíky chudej... Jedna klasická Sedmička - volcano!, River for Sale a Climatizado. Vyrazili jsme v podstatě na slepo, z trojice kapel jsem znal jenom River for Sale. Nabasovaný Seveřani začali a jejich hypnotická valivá muzika musela rozvibrovat celej panelák. Velkým pozitivním překvapením pro mě byli Climatizado se správně švihlým rock´n´rollem. Naopak volcano! mě moc neoslovili - zbytečně komplikovaný, artistní, taková aleternativní muzikantská onanie. No a pak jsme ještě zašli na Garage a božskýho Tonyho. Ani nevím, co mě na týhle kapele tak láká. Už jsem viděl hodně jejich koncertů, který nebyly nic jinýho než průser, pánové jsou v tvůrčím ohledu už několik let impotentní (nepočítám další jejich projekty), ale stejně tam zajdete... Pak se naštěstí může stát i jiná věc - bezstarostnej koncert v plným Vagónu, Tony září jak sluníčko, tanečníci na pódiu, prostě relax.

Vítězové & poražení
Jo jo, jednou to přijít muselo. Borová Cup 06 je za náma a zlatý medaile jsou doma. Letos se 5 teamů srovnalo v následujícím pořadí:

1. Golem Teplice n. M.
2. Popelnice Roudnice n. L.
3. Zbytek světa
4. Jetřichov
5. Rudej balet Plzeň

...a dál
Bažant Pohoda -> UA -> Silver Rocket Summer Six Six Six

Fussball / Leipzig

Hned po dopsání předchozího postu jsem vyrazil na vlak a s Golemem Sr. a Golemem Jr. jsme vyrazili do Štětí. Na nádraží jsme vyčkali příjezdu Dlouhána a mise mohla začít. Na štětským náměstí jsme si odkroutili první i poslední nepříjemnost, kdy pod koly našeho samohybu málem skončila místní občanka. Severní Čechy jsme ještě poznali skrze Dubí, kde jsme si v podniku označeném stroze Imbiss dali gulášek z mikrovlnky a minerálku. Trošku jsme se báli, aby stropem multifunkčního baráku nepropadla nějaká místní holka v objetí dvousetkilovýho Němce a pokračovali jsme dál. Nemohoucnost / neschopnost místních dělat něco s prostitucí je smutná a atmosféra městečka je pravzláštní.
Trošku jsme zabloudili v okolí Drážďan, dvakrát jsem musel oprášit svoje relikty němčiny. (Na pumpě: Guten tág, fáren vir hír nach Lajpsich? Ja, geráde aus. Danke. Bite. Vídrzén.) Po dálnici za pomoci starých kazet od Hanze (Therapy? - Troublegum, Soundgarden - Superunknown a tak) jsme nakonec do Lipska dorazili včas. Zbývalo vyzvednout lupeny, které jsem u všemocné FIFA objednával asi půl roku předem a nasávat atmosféru.
A ta byla perfektní, až jsem byl sám překvapenej. Skupinky Korejců pochodovaly městem, vždycky organizovaný jako jeden muž. Do toho zával tretek - pokud už dlouho nemůžete sehnat zahradnickou lopatku s logem FIFA nebo kalhotky s Franzem Beckenbauerem, tak ještě rychle vyražte do Německa, stihnete to.
No a nakonec bitva Francie - Korea. Fenomenální (i když momentálně trochu povadlej) Henry vsítil hned na začátku, takže jistotu, že uvidíme gól, jsme měli. Krásu zápasu jsme si spíš namlouvali, ale v kombinaci s atmosférou a s tím pocitem, že JSTE na mistrovství světa, to prostě fungovalo. K závěru navíc Korejci haluzně vyrovnali, takže došlo i na spravedlnost. Pěknej den.

Fotka Golema sr. zachycuje kotel korejských kibiců.

Právě jsem se vrátil z pivovaru...

...a fotbalisti moji náladu nepodpořili. Desátá Broumovská kytara si na věky věků ponese vroubek - 2 góly v Čechově síti.

Právě důležitost mače Ghana - Česko mi nedovolila omrknout všechny kapely soutěžního maratónu. Něco jsem ale viděl a v něčem jsem se utvrdil. Soutěžit v muzice je blbost.

Diváckou cenu urvala Instrumentální marmeláda, která zněla přesně tak, jako každá jiná začínající kapela na svým čtvrtým koncertě. Odborníky zaujali Rhodian. Hostovali Hypnotix a VF.

Doufejme, že Koller se do čtvrtka uzdraví.

Weltmeisterschaft

Zejtra to vypukne. Po šestnácti letech s naší účastí.

Pro začátek 3 tipy:

Česko - USA 2:0
Česko - Ghana 3:1
Česko - Itálie 1:0

Free Dim Fest 06

Jaro = Free Dim Fest. Letos teda jaro hnusný, ale i tak to stálo za to. Vyrážíme v poněkud okleštěný sestavě, já, M. a strejda Dlouhán. Ještě ve vlaku se mi nechce věřit, že by se mohla vyplnit předpověď a mělo by trvale pršet. Dobržďujeme v Táboře a začíná krápat. Jsem nalomenej. Ale přesvědčeněj, že to bude dobrý.
Cestou do parku Pintovka dáváme pauzu Na Bečvárně. Strejda Dlouhán se vrátil po asi 9 měsících z Asie a Oceánie a jeho jediným přáním (nakonec nesplněným) je dát si někde (nejlíp tady a teď) knedlo-zelo-vepřo. Čekáme ještě pana Pulce od Brna, kterej přichází už promoklej jak pes. Vzhůru do deště. V lesoparku je příjemně, za normálního počasí by tady bylo krásně. Trošku se sušíme ve výletní restauraci s mile neschopnou obsluhou, bohužel nám tak unikají Some Other Place.
Do prostoru ohraničeného igelitou páskou přicházíme před setem Francouzů z Barcelony - Loser Superhero. Týpek s notebookem na klíně, chic kytarista a chic basák se na velkém pódiu trošku ztrácejí. Samplované podklady, do toho výrazná basová linka a kytarista střídavě vybrnkává nebo riffuje. Místama to zní dost bezradně, navíc opakování skladeb taky nesvědčí o velký potenci. Ale budiž, něco zachrání i projekce, tvořená zřejmě živě oním notebookařem. Punková vsuvka - klasici Wollongong (dva nový songy v repertoáru) a pro mě první setkání s Dezinfekcí. Jasný kořeny v domácím punku, připomene mi to třeba FPB, k tomu dvojnásobná rychlost a nasazení. I tyhle kapely mají na Free Dimu svoje místo, aspoň se provětrá vzduch a Pulec si může dojít pro pivo. Pátek zakončují Volt. Přinášej kovovej zvuk, skladby jsou natlakovaný energií. Když už jsem u těch příměrů, tak bych třeba sáhnul po Ministry. Jasnej vrchol večera. Ke konci jejich setu už voda protéká střechou na pódium a chčije a chčije...
Sucho hledáme v Red Baru. DJ sází pecky od Fugazi, The Clash ale třeba i HNF. Zvuk je ale tichej a špatnej. Kolem ženský části naší výpravy kroužej podnapilí motýli, jeden s trikem Chinaski. Na dotaz "Ty jo, ty hraješ v týhle kapele?" odpovídá "To ne, jsem jenom bedňák. Ale to nic není, jezdil jsem i s Kabátama!" Je čas jít spát a šetřit síly na zítra.

Hned ráno se dozvídáme novinu, sobotní program se přesouvá na Cestu. Dorážej posily - Ambro a jeho humpolecká posádka a Venca z HB. Pod střechou začíná místní dorost Ladies Swim. Je na nich znát trošku nervozita, k tomu se přidávaj technický potíže. Určitě se ale třeba C klubou zdárný následovníci. Vas Szuszanne jsou intenzivní, krátký a dobrý. Ze zpěváka vyzařuje zvláštní energie, tím jak ho koncert baví, to baví víc a víc i vás, celý vás to pohlcuje, cloumá to s váma... a najednou je konec. Don Vito na to jdou trochu jinak. Technicky, komplikovaně, vlastně docela podobně jako domácí (tentokrát s absolutním významem) Sabot. Přesto to má u obou šťávu a nadšená stodola bouří. Největší očekávání provází Lvmen. Hned po koncertě jsem říkal, že tomu ale něco chybělo, že tam toho večera byly lepší kapely. Teď bych to popsal takhle: bylo to málo autentický. Místama až takový "umění pro umění".
Dumání nad uměním ale končí v Orionu - diRRRty tRRRinity VOE DJs. Smutnej noční návrat na Cestu je pak spravedlivým potrestáním hříchů, kterých jsme se na afterparty dopustili...

Tak příští rok zase na viděnou. Tentokrát snad opět za pěknýho počasí a na dvorečku Café Baru 7.

Kozy a indiáni do parlamentu

Předvolebnímu hemžení asi unikne málokdo. Všemožní "talenti" slibují ochranu před islamizací, jízdné v MHD pro důchodce zdarma, anexi Maroka nebo více hřišť a méně fetování. Když jsem si prolistoval hlasovací lístky v našem kraji, narazil jsem na jednom z nich na dvě známá jména: za Stranu zelených na Královehradecku táhnou do boje Stanislav Penc a Martin Věchet.

Stanislav Penc, už asi navždy označený nicneříkající (nebo spíš hodně výmluvnou?) nálepkou "aktivista", se dokonce vymrštil do čela kandidátky. Mě osobně se při zmínce o něm vybaví Kozí mejdan, který pořádá každoročně na usedlosti v Milkovicích. Už je to pár let zpátky, co jsem tuhle akci navštívil. Panovala tam specifická atmosféra, všechno frčelo jakýmsi organizačním samospádem. Stal jsem se článkem řetězu, který přemisťoval cihly z provalené zdi stodoly. Po práci měla přijít zábava. Kapely se ale smrskly na jeden obskurní soubor, který tady zřejmě trávil celý týden a zkoušet začal maximálně před měsícem. No nic, pivo bylo (půllitry ani kelímky ale ne), kámarádi taky, takže zábavu si člověk nějak zařídil. Po akci jsem ale zachytil rozhořčené reakce kapel. Zadarmo si přijely zahrát, ale na místě je čekaly jenom problémy s elektřinou a nekonečné hádky o to, kdo kdy vystoupí. Jestli se zelení do parlamentu dostanou, bude mít Penc prostor dokázat, jestli byl milkovický chaos chtěný a "organizovaný" nebo "klasický", totiž neřízený. Média mu budou určitě věnovat dost pozornosti.

Šance na zvolení Martina Věcheta je jasná - nulová. V Podkrkonoší běhají fámy, že letos se nebude věnovat pořádání tradičního Trutnov Open Air Music festivalu, což nahrává různým konspiračním teoriím. "Trutnov" se vždycky trošku otíral o politiku: programový bulletin byl poslední dobou plný politických textů, jezdil sem prezident Havel, loni Penc telefonoval rovnou z pódia Paroubkovi. I Věchetův přístup k politice byl vždycky jasný - směska někdy i trošku naivního aktivismu a následování Václava z Hrádečku.

Obě "máničky" si umím v poslanecké sněmovně představit těžko, už jejich zvolení by pro ně bylo asi dostatečným trestem. Představa, že všichni, kteří chtějí mluvit do věcí veřejných, musí sedět na Malé Straně, mě celkem děsí. Silné hlasy z venku jsou taky potřeba...

Mimo obyvklý trasy

16 máj - Kashmir 9:41, Underside - Rock Café. Klub v rekonstrukci, vzduchotechnika mimo provoz, nedýchatelno. Když je něco zadarmo, tak to má většinou solidní ohlas - těžko tipnout, kolik by přišlo lidí, kdyby se vybíralo vstupný. Na gymplu kolovala žlutá kazeta Kashmir z roku 95 z ruky do ruky, ve svý době to byl opravdu kult. Teda u nás, dvě sta kilometrů od epicentra. Po dalších více než deseti letech existence / neexistence vydali pánové novou placku sri guru vandana (jestli se nepletu, tak čtvrtou) a pěkně po křesťansku ji právě tenhle večer pokřtili. Neustále projevují sympatie k hnutí Hare Krišna, což mě nechává celkem chladným, ač si jinak o tomhle spolku myslím svoje. Trošku míň už rozumím jejich humoru, kterým obšťastňují lidi mezi songama, ale budiž. Muzika má pořád šťávu, i když jede vlastně ve stejný lajně - hutný pasáže, postavený na jednoduchým a úderným rifu a k tomu klenutej refrén. Došlo i na cover od Kritické situace, která je podle jejich vlastních slov neskutečně ovlivnila. Jen jsem nepochopil samotnej křest. Proč je nutný tam přitáhnout Petra Vachlera, kterej ocení jenom to, že většina kapely jsou vegetariáni? Trapnost ale vyskočila na pódium až se zpěvákem Underside. Jeho neustávající proslovy Ahoooj Praho, Jak se bavíte, Praho?, Pojďte blíž, Praho nebo Díky, super koncert Praho mě úplně drásaly. Pochopil bych, kdyby přijeli aspoň z Kolína a chtěli Pražákům udělat dobře, že vědí, kde vlastně ten večer hrajou... Muzika moc šťávy nenasákla, hodně se na tom podepsal i přebuzenej zvuk. Zajímavější byla rozhodně první půlka večera.

18 máj - Ghost Mice, Austin Lucas - Cross Club. První co mě dostalo, byl výbornej exteriér i interiér klubu. Industriální serepetičky, mechanický i světelný efekty, perfektně dotažená idea. Akusticky začali Ghost Mice, kluk a holka odkudsi z americkýho venkova, doprovázený ještě jedním kamarádem. Hráli bez mikrofonů a zesilovačů, pod pódiem a mezi lidma. Právě pro tuhle upřímnost to mělo velkou sílu. Dokázali, že rokec se dá hrát v sestavě španělka, housle a tahací harmonika. Po nich Austin Lucas. Zdá se, že přichází módní vlna indie písničkářů (dá se jim tak říkat?) do našich zemí a právě Austin jede na svým surfu na její špičce. S kytarou brázdil zdejší kluby ještě dřív, než o tom ostatní kolegové jen začli přemýšlet a je to znát. Působí na pódiu moc jistě, troufne si zpívat klidně a capella a musíte mu věřit. Rád si poslechnu celou novou desku.

19 máj - Thema Eleven, !Úl.. - Black Pes. Na hranici Prahy, v lese u nádraží v Klánovicích je schovanej malej klub, kde pořádaj svoje sabaty hlavně hoši vlasatý metalový. A metal v podstatě kroutily i tyhle dvě smečky. O !Úl.. jsem zatím jen slyšel a trochu se bál, že muzika bude utopená v proudu kázání. Ale to jsem se naštěstí hodně seknul. Na proslovy sice došlo, ale s mírou a navíc to bylo hodně sympatický. Po přídělu nasraný a místama trošku klišovitý muziky jsem byl nabitej pozitivní energií jak novej monočlánek. A to ještě čekala Thema 11. Bohužel byly velký problémy se zvukem samplu, kterej se tak redukoval jen na nesrozumitelný chrčení a huhlání. Hradečáci pomalu opouštěj model, kdy po pomalejších pasážích přijde intenzivní nářez a zůstavají právě jen u toho nářezu. I tak se jim muzika daří udržet čitelná a všechno se nesleje do jedný skladby. Mňam.