Už cesta do Trutnova má svoji poetiku. Hodina a půl v čugále musí nadchnout každého příznivce klidu, míru, pomalé jízdy a nepohodlí. Po příjezdu stavíme stany na strategickém místě nedaleko vstupu a vracíme se na obhlídku města. Navštěvujeme světoznámou pivnici Kotva, pochutnáváme si na zdejším Krakonošovi a spřádáme plány na dnešní den. Bohužel hned ten první plán nám nevychází, nestíháme shlédnout Kashmir 9:41. Čest zahájit nám festival tak má Majklův strýček. Od jejich návratu při oslavách 9 let Paláce Akropolis je vidím už po třetí. Jestli se k jejich syrové muzice něco nehodí, tak je to divadlo Petra Hoška při songu Úchylák. Tentokrát byla červenou barvou potřísněná Anička dokonce zbavena kalhotek, což vyvolalo velké turbulence pod pódiem, protože roztažené nohy přitahovaly diváctvo najednou víc než hudba. Pokud chtějí "Majkláči" vystupovat dál, mohli by začít uvažovat o nových skladbách. Jinak se stano parodií sebe sama.
Rychle se přesouváme na Club Stage, kde začíná první výsadek stříbrné raketky, andělští OTK. Jedou v úžasné formě a jejich textový obrat "voskuj, voskuj, voskuj" bereme za svůj a určujeme ho hymnou festivalu. Potenciál má velký, v budoucnu by mohl nahradit už vyčpělý výkřik "hobluj, hobluj". Na hlavním pódiu pak začali tradiční trutnovské programové přesuny. Jestli se nepletu, nedorazili Indy a Wich (zřejmě se jim nechtělo opouštět hradecký kemp s hiphopem) a vše dostalo předstih. Lovíme Moimira Papalescua & The Nihilists, surfaře na mocné mediální vlně. Celkem to ušlo, ale exaktické výkřiky schovávám na jindy. Po obhlídce areálu pokračujeme na malé scéně společně se Schodištěm. Mám pro ně celkem úchylku, ale po přestavbě ansámblu se mě zdáli nějací nedomrlí. Možné ale je, že jsem si to jenom úspěšně snažil namlouvat, Černý ptáci s úžasnou gradací na konci mi opět udělili křídla, i když se jedná o písničku v podstatě smutnou.
Cestu ze Schodiště si krátím kolem Pub Stage, tentokrát pod patronátem plzeňského moku Gambrinus. Zrovna hraje Vlasta Třešňák a jeho band. Je to moje první koncertní setkání s ním a celkem mě oslovuje. Hodně syrové a upřímné texty, věřím mu každé slovo. Jenom hudební složka se mi zdá ke konci hodně stereotypní. Kráčíme na ochoz kolem amfiteátru, na místo kde se houfuje naše partička. Končíme u baru, popíjíme sladké nízkokalorické kořalečky a k tomu všemu The Slackers jako kulisa. To už je asi jediná možnost, jak neustále rostoucí zástup ska kapel vnímat, moment překvapení v tomhle stylu muziky prostě chybí.
Převážnou část programu Club Stage obstarávají v pátek soubory patřící do katalogu brněnských Indies Records. Kromě různých lidovkářů a písničkářů se v něm najde ještě trochu místa i pro rockové alternativce. Mladý Budoár staré dámy má potřebnou šťávu, trošku mi možná vadí zajíkavý zpěv frontmanky. Jako oživení tak působí, když se k mikrofonu přimotá houslistka. Harcovníci Už jsme doma totálně v nové sestavě předvádějí solidní koncert. Viděl jsem od nich horší, ale i lepší (a vkrádá se mi pocit, že takových už se možná nikdy nedočkáme).
V týdnu před Trutnovem jsem prohrabal sbírku starých kazet, abych si nad alby Play Games a zejména All Boro Kings připomněl léta na gymplu strávená ve společnosti Dog Eat Dog. V poslední době jsem o nich neslyšel, takže jsem si říkal, že můžeme čekat nejspíš probírku starých hitů. Ta v podstatě přišla, ale hodně tomu chybělo. Kromě saxofonu hlavně energie a přesvědčivost. Vzpomínka byla smutná.
Noc se přehoupla do druhé poloviny a na soustředěný poslech už není sil. Chvíli pokukuju po jednom z nespočetných projektů Pavla Fajta (Autopilote), dávám si pekelně ostrou masovou směs, svíjím se na Club Stage v rytmu reggae (asi Urban Andrew & Reggae Orthodox) a při tónech ničím zajímavých punkýšů Sex Deviants odcházím sbírat energii na další den.
Oj vozu stánku s kávou kromě posezení nabízí i výhled na Club Stage, kde to po ránu rozjíždějí náhradníci Heebie-Jeebies. Ranní povinnosti mě odvolávají do toitoiky a soundtrack k procesu mi nabízí Totální nasazení. Následují Fru Fru. Nové písničky neztratily přesvědčivost starších, zároveň se mi zdají údernější. Hrají i song namířený proti katolickým misionářům. Po nich patří pódium katolickému faráři, který kdovíproč zpívá v rámci kázání píseň Tichá noc.
To je na delší dobu z malé scény vše, přesouváme se k dramaturgicky zajímavější klubovce. Rozjezd je rozpačitější. Locomotive dokázali naverbovat hodně kotelníků, mě se ale nezdá jejich vystupování. Koukat, jak na mě rádoby tvrďácký kytarista nastřelený ve sportovním úboru celou dobu ukazuje paroháče, fakt nemusím. Po pauze na oběd tak vše vylepšují Našrot. Na předposlední desce se nechali ovlivnit arabskou muzikou a vznikly z toho pecky jako Snowing In The Desert nebo Going To Shamballah. Frontman Hraboš by navíc mohl své mladší kolegy vyučovat v nasazení a přirozenosti.
Už loni mě tady zaujali indiepunkrockoví Newman. Pokročili v souhře a korálovsky řečeno, hrají neuvěřitelně šťavnatou a výživnou muziku, která by neměla uniknout vaší pozornosti. Bez cellisty, který zní pro dnešek pouze z mašinek, dorazili severomoravští Lu. Jejich snová muzika s originálním vysokým vokálem vás pohltí a vy si se zavřenýma očima můžete dopřát potřebný klídek ve festivalovém běsu. Cover od The Doors ukázal, jak se taková věc má dělat – tušíte, jaká píseň byla předlohou, ale zároveň posloucháte úplně nové dílo. Ještě trošku upravit proslovy mezi písněmi, kdy kytarista s basákem mluví přes sebe a vy nakonec nerozumíte nikomu, a i takový blbec náročný, jako jsem já, bude bez výhrad spokojen.
Ostří hoši z Anyway to ve stanu roztáčejí skoro stejně, jako na závěr letošního Free Dim Festu v Táboře. Ani u nich nechybí předělávka, opět tasí notně zrychlenou Sugar Kane od Sonic Youth. Tady zkousnu i ty paroháče. „To asi nebudou ty Esgmeq, je to ňáký měkký, loni to prej byla nejlepší parta na Trutnově“, zní mi za zády. V tu chvíli už ale chebští občané válcují publikum. Jak vidno, loňský dvojkoncert jim přináší další fans. Jen ta Bramboračka zase nebyla.
Rychle nakukujeme na Kurtizány z 25. avenue, jejichž zpěvák Simon přetéká láskou k místním lidem. Pak se obloukem vracíme na menší scénu, jsme zvědaví na Projekty Chiki Liki Tu-A. Týpci z téhle prešovské kapely hrají nejdříve dechovku, pak reggae a na závěr heavy metal. Bavíme se hlavně u hlášek jako (chabý pokus o slovenštinu): “Minulý týždeň sme skončili druzí na okresnom kole rockovej ligi v Prešove, zvukár nam to dojebal“. Vtipnost momentu podtrhuje spiťour s baťůžkem na zádech, snažící se po čtyřech nohou vylézt na malý břeh u pódia. Nakonec se mu to daří a jak oslepená noční můra naráží do plotu.
V přeplněném pivním stanu ještě dohrávají Plastic People of the Universe, ze zadních pozic si dáváme přídavkové Moc jsem si neužil, Magické noci a Kanárka. Undergroundová párty pokračuje s kapelou Echt!, která se pojetí undergroundu, tak jak je tady chápán, určitě vymyká. Nával pubrockových hitovek, úchylnej tanec, krása. Pak Radomil Uhlíř výtečně uvádí duo Brabenec & Karafiát („svou poezií se pánové pokusí transformovat energii ve spirituální kužel“) a atmosféra ve stanu temní. Až zbytečně skromný Brabenec recituje své básně s improvizovaným doprovodem Karafiáta a po celodenním zápřahu si tak člověk pěkně odpočine. Ke konci vystoupení se ale do stanu hrne omladina nažhavená na Vypsanou fixu a je po klidu. Rychle pryč.
V amfiteátru Seňor Coconut zrovna znásilňuje Smoke On The Water latinou, naštěstí brzy vyklízí pole a přichází božský Tony a Garage. Trutnov na ně musí působit blahodárně, protože dokážou předvést naprosto průserové koncerty, ale tady se jim to vždy vyhlo. Jen nechápu přítomnost perkusionisty na pódiu. Pak potkáváme božského Karla z Jičína a večer u nápojového stanu získává úplně jiné obrátky. Pak ještě chvíli Maradona Jazz a v šest ráno rychle do stanu chrápat.
Bylo potřeba trochu si pospat, takže se rozjíždíme společně s Do řady! Po nich nastupují Brainless Wankers a je to zase tady – trumpety. Takže rychle pryč. Mizíme do tábora Hare Krišna, kde se prodává jídlo a víra. Timudej, podle programu crazy parta s úchylným humorem a chutí míchat kdejaký styl. Asi jsem suchar, nevím. Říkanky o vagínách a barová muzika mě neberou. Krev se mi rozproudí až v malém stanu, kde úřadují Phantoms On Fire. Nic originálního či světoborného ale aspoň to má koule. Kráčím zpět na velkou scénu, už podruhé na festivalu vystupuje Chiki Liki Tu-A, tentokrát ze svým standardním repertoárem. Včera jsem se pobavil mnohem víc, dnes navíc chybí pozounista a zvuk je tak mnohem chudší. Že by se chudák ztratil ve festivalových kuloárech?
Dvě basy, kytara, bicí. Gnu, motor stříbrný rakety. Tady je zbytečný opakovat slova chvály. Musím se jen přidat už k dříve slyšenému: mělo by se začít mluvit o nové desce. Tečka. Tancem s obručemi zahajují aktivisti Blackfire. Muzika se bohužel trochu ztrácí v proudu slov, příště víc hrát a míň mluvit. A taky vybrat si lepší překladatelku, tahle angličtinu převáděla do nějakého nesrozumitelného chorukoru. V poslední době je cítit „rozruch“ kolem Miou-Miou, takže nezbývá než se přesvědčit na vlastní uši. Příjemná kytarovka, která na mě ale nejen kvůli používané francouzštině působí hodně salónně a akademicky. Tahle kapela se seznámila určitě v kavárně nebo ve studovně.
Před profláklým Švihadlem dáváme přednost kapele s podivným názvem Zajíc Company. Program o ní mlčí, co když půjde o utajenou perlu? Ještě než spustí, tak je nám jasný, že Zajícem z názvu musí být kytarista s vyzývavým předkusem. Tím se ale zajímavé vyčerpalo, dál jen muzika s várkou syntetických příkras a Zajíc se mění v gymnastu, hrajou mašinky. Jedna z kapel, kterou mám hodně rád a přesto ji vidím teprve podruhý v životě – Landmine Spring. Přestup k profesionálním promotérům kolem nich odstartoval mediální tanečky, nechybí řeči o objevech roku. I před poloprázdným stanem se můžou roztrhat, paráda.
Návštěvníci se nakupili na The Wailers, tak se taky musím mrknout. Po šestijediné písničce ale končím a jdu se s kumpány potulovat k menším pódiím. Rastaman ze mě nebude. V Gambrinus stanu zase kraluje Radomil Uhlíř, už si vybudoval jádro skalních příznivců, které pravidelně dochází na jeho moderátorské výstupy mezi kapelami. Sledujeme, jak se chystají In Memory a Bluesberry, přecházíme na Kultur Shock, ale balkánských melodií mám hlavu plnou ještě z letních cest. Vše se chýlí ke konci, Tam Tam Batucada rozjíždí karneval. Poslední slovo patří stejně jako v loňském roce Třem čutorám. Zase hrají cover od Blackfire a po svém usmiřují bělochy a rudochy. No a pak už jen velkovýroba gagů, z převážné většiny bohužel nepublikovatelných.
Další Trutnov za náma.
Žádné komentáře:
Okomentovat