Trutnov 1999 - 2004

Následující víkend bude trutnovské Bojiště zase obložené hordou lidí – v pátek začíná už kdovíkolikátý ročník Open Air Music Festivalu. Festivalu, který stojí za návštěvu.

Kořeny akce sahají před rok 1989. Tehdy byl ale první ročník rozehnán, státní moc nebyla pořadatelům nakloněna. To, že komunisti otrávili Martinu Věchetovi život více než je zdrávo, je zřejmé už když otevřete programovou brožurku. Každoročně si můžete prečíst tutéž stať o počátcích festivalu. V posledních letech se objevuje seznam pánů z trutnovské Stb, je vysvětlováno, proč si určití umělci na festivalu nevrznou (třeba Jim Čert), je popisována činnost Charty 77. Potud vše OK, zvlášť když si uvědomím, že většině návštěvníků je tohle všechno tam v oněch místech, kde záda ztrácí slušné jméno. Horší je, že pořadatelé nejsou ve svém „rejžkovském“ boji důslední. Na akci už tak hrál třeba mistr Hejma se svým Žlutým psem, či mnoho dalších týpků, kteří minulým režimem rozhodně neprobruslili bez ztráty kytičky. Ale dost o tom, na Trutnov se jede hlavně za muzikou.

Poprvé jsem akci navštívil v roce 1999. Rok předtím se konala neduživá náhražka z dílny jiných pořadatelů, v roce 1997 spadalo rozhodování o mém volném čase ještě do kompetence rodičovstva. Bohužel po letní seanci, kde kromě mých kumpánů hráli hlavní roli peprmintový likér (nemůžu vidět dodnes), fernet, pivo a policajti, jsem nebyl vypuštěn. Zprávy o příjezdu Faith No More jsem tak sledoval jenom z gauče.

Mike Patton a spol. možná taky byla jediná zahraniční kapela, která opravdu něco znamenala a stihla navštívit Trutnov v době, kdy ještě nebyla stínem sebe sama (co jsem teda zaslechnul). V dalších letech to bylo s „headlinery“ složitější. Šlo o průsery (Suicidal Tendencies), sem tam bylo vidět nadějné záblesky (přestárlí Motörhead, přestavěná Sepultura). Hlavně účast zahraničních metálistů (ještě třeba Fear Factory, Groinchurn, Moonspell) je celkem překvapující, domácí nazlobení klučíci se na trutnovských pódiích vyskytují zřídka, spíš dokonce vůbec.

Spoza hranic proniknul na Trutnov ještě houf kapel, které se můžou nastrkat do podivné škatule „world music“. Musím se přiznat, že ze souborů v turbanech, pončech či hábitech, tlučících na divnobubny a brnkajících na niněry se strunou z ovčí vlny, moc radosti nemám. Zvlášť jejich letošní invaze vypadá nebezpečně, dokonce se vrací strašidelní The Dhol Foundation. No a abych si vyřídil účty se všema, které bych už víckrát vidět nemusel a vlastně ani nechtěl, vybírám jednoho zástupce, soubor ze všech nejbídnější: už proboha nikdy Šum svistu!

Teď přichází chvála. Loni jsem víc času strávil před menší Club Stage, která se stala zdatným konkurentem hlavního pódia. Celkem svěží dramaturgie, obzvlášť v porovnání s dalšími obřími fesťáky. Zároveň se tady můžou představit kapelky, pro které je hlavní pódium přeci jen velkým a zbytečným soustem (loni si třeba Esgmeq vyzkoušeli obě scény a ta menší jim slušela víc). Prostě rovnice klubová kapela = „klubové“ pódium funguje, zdá se, dobře. Menší pódia poskytují azyl i kapelám, které by na jiném festivalu působily jako hudba z Marsu. Máničkovský underground Umělé hmoty nebo Hever a Vazelína Bandu dnes už hodně vyšeptal, ale jako vzpomínka nemůže nikomu uškodit (pokud teda vystoupení neasistuje František „Čuňas“ Stárek a nepřispěje vysvětlujícím politickým projevem).

Trošku omletě už působí řeči o „duchu“ trutnovského festivalu. Nedá se svítit, musím se taky přidat. Atmosféra tady je prostě příjemná, v porovnání s dalšími většími fesťáky tady asi musí něco lítat ve vzduchu. Tak čau zítra!