Masy l'udu v Trenčíně

Několik let jsme na začátku léta jezdili do Brodu. To, co vám vyhovuje, když máte v kapse čerstvě občanku, vás časem může omrzet. Letos nešlo jinak, než na dramaturgickou bezradnost RfP reagovat neúčastí (i když 20 000 lidí, kteří přispěli k rekordní účasti, si myslelo evidentně opak). Náhrada byla jasná - festival Pohoda v Trenčíně.

Akce, kterou vymyslel a dodnes táhne Michal Kaščák, je žánrově neskutečně rozkročená. Vybere si snad každý, takže heslo "udělej si svůj festival" by se hodilo právě tady. Můžete se 2 dny topit ve world music, stejně tak si můžete vydunět palici v tanečních stanech. Já osobně jsem si to rozdělil do dvou částí. Užít si "moje" kapely a ve zbylém čase okukovat koncerty, na který bych, pokud by byly samostatně, stěží kdy zabloudil.

Proč to nepřiznat, přijeli jsme hlavně kvůli Pixies. Časy, kdy dobývali vrcholy indie hitparád jsem sice zažil, ale moje zájmy byly v tu dobu úplně jiný. Jejich návrat jsem proto přivítal, vidět je živě byla velká výzva. Čtyřka zfotrovatělých (nevím, jestli tohle slovo má nějakej ekvivalent v ženským rodě) Američanů vylezla na pódium a bez proslovů začíná hrát. Kim Deal v kostýmku a s krátkým sestřihem vypadá jako učitelka z katolický školy, jen kdyby během koncertu neodpalovala jednu za druhou. Při koncertě vyniká, že Pixies měli obrovský množství silnýho materiálu a jejich koncert tak není čekáním na jeden hit. Přesto musím uznat, že když přišel dvojblok songů Monkey Gone To Heaven a Debaser, neznalo nadšení davu (i moje) mezí. A co teprve závěr. Kapela odchází, nechává se vytleskat, Frank Black bere do rukou akustickou kytaru a vy víte, že to přijde - v "přídavku" zazní i Where Is My Mind. Před koncertem se ve mně mísily obavy a velký očekávání. Po něm jsem byl nadšenej. Teď už bych "Skřítkům" jen přál, aby buď začali skládat nový věci nebo se odebrali na věčnost.

Velikost festivalu se transformovala do jednoho problému. V klidu jsem si chtěl vychutnat The (International) Noise Conspiracy, stejně tak jako Bez ladu a skladu a Živé kvety. Jejich koncerty se ale bohužel částečně kryly, prostě smůla. Začínám na angažovaných Švédech. Z alb mě nijak moc neberou, ale naživo to bude asi jiná, říkal jsem si. Vydržel jsem 3 songy, pak jsem dostal nutkání vyrazit dál. Venca, kterej vydržel až do konce, potom hlásil, že to byla chyba. Seveřani se rozjeli a libůstkou prý bylo závěrečné proklínání kapitalismu. To už jsem ale poslouchal Bez ladu a skladu. Na domácí kapelu v čele s hlavním pořadatelem se seběhlo snad nejvíc lidí. Bohužel Kaščák působil na první pohled trochu unaveně, což jsem si nějak blbě vsugeroval a pak to odvádělo moji pozornost od koncertu. Zazněly záseky jako Mäkkýše nebo Píšte všetci modrým perom a schylovalo se ke křtu DVD mapujícího celou dráhu týhle vyjímečný kapely. Bohužel pódium se začalo zaplňovat desítkama hostů pro děkovačku, což mi dalo signál k tomu, abych se začal sunout davem k další scéně. Rozhodnul jsem se, že další koncert si užiju celej. Živé kvety si údajně vyvzdorovaly vystoupení na scéně ve stanu. Atmosféra tady byla víceméně klubová, což atmosféře koncertu jen přidalo. Bratislaváci hrajou v podstatě prachobyčejnej bigbít, jenže jenže jenže - má to neskutečnou sílu a hlavně přesvědčivost. Desítky kapel se snažej bejt autentický a syrový, ale většinou zůstává u pokusů. Ze ŽK tohle všechno prýští.

Tohle byla základní čtyřka. Pak samozřejmě mraky dalších, pro mě známých méně, více a nebo i vůbec. Potěšili The Frames, nenucená kytarovka, ideální na dojezd po Pixies. Překvapili mě Gogol Bordello hrající halekačky s punkovým gruntem nebo electroclashové trio Chicks On Speed, o kterém tak poeticky referoval sobotní deník Sme ("Vyspídované bábenky"). Zajímavým úkazem byl Danko Jones, šéf stejnojmenný kapely. Přestřelená image rokera - tvrďáka plná póz, slepecká páska přes oko, neskutečně trapný kecy mezi písněma. Muzika ale docela odsejpala, Motörhead nebo Doomriders by se stydět nemuseli. Z domácích zklamali Hex s křečovitou hrou na kytarovou pohodu nebo Zóna A s neskutečně slabým zvukem, což připisuju neumětelství kytaristů poštelovat aparáty. Zkusil jsem i Bratry Orffy, ale jejich intelektuálský písničkaření a vyvolávání snových nálad, který ne a ne přijít, mě nechytlo. Ostatní kapely / projekty / individua jsem okouknul jenom zběžně, takže žádný převratný závěry dělat nebudu (Marián Varga, Gipsy, Cathead, Karpatské chrbáty, Ohm Square, ...).

Pokud srovnám Pohodu (ten název je opravdu divnej) a větší festivaly, který jsem měl tu čest navštívit v Česku, vedou Trenčíňáci v organizační preciznosti a servisu pro diváky. Zároveň zajímavá dramaturgie, kde se dá slyšet hodně novýho (i s tím rizikem, že polovinu prostě nestihnete a velká část koncertů vás neosloví, protože posloucháte úplně něco jinýho), dělá z Pohody akci, která od teď bude v mým hledáčku.